Má cesta

Kdo jsem já? To je otázka, kterou se zabývají filozofové a myslitelé už tisíce let...

Pro mě je to také velká otázka. Tím hlavním a důležitým je pro mě to, že se vše neustále vyvíjí a mění. Díky Bohu. :) Zkusím tu zde tedy trochu přiblížit svoji cestu.

Dětství a mládí jsem prožila na vesnici, v přírodě a relativním klidu a pohodě. Taťka, ač pracoval v autodílně na dvoře, na nás neměl moc čas a bohužel jsme si k sobě nevytvořili bližší vztah. Jako dítě, to člověk bere jako něco normálního, protože vlastně ani neví, jak by to mohlo být jinak, v nitru ale cítí, že tu trochu něco chybí. Až v dospělosti jsem se začala zabývat vztahem k svému otci a léčit ho. Věřím, že je pro ženu velice důležité, přijmout svého otce, aby mohla do svého života přijmout i jiné muže.  

Část gymnázia jsem strávila v depresi s pocitem odcizení a dlouhého hledání svého místa na světě. Až ve čtvrťáku jsem začala opět objevovat radost a chuť do života. Chtělo to jen čas...Tři roky v Pardubicích na fakultě sociálních studií, pro mě byl krásný čas mladistvého užívání, setkávání a svobody.

Před magistrem jsem se skupinou kamarádu vyrazila na svou první delší cestu. Přes měsíc jsme cestovali po Thajsku, stopovali, živili se vším možným i nemožným a poznávali svět. Měla jsem to obrovské štěstí, že jsem se při jedné z procházek o samotě ztratila a narazila na jednom malém ostrově na místní obyvatele. Ti žijí celoročně ve skromných chatrčích. Vše se odehrává na zemi, spánek, jídlo, práce, společenský život...V chatrči není nic než "matrace", oltář a fotka milovaného prezidenta. Vše dělají společně, vaří, zahradničí, pracují...Byli nesmírně sdílní a pohostinní. Toto setkání pro mě bylo velmi intenzivní. Přineslo mi pokoru a vděčnost za vše, co mám a zároveň uvědomění, že materiální blahobyt, mi štěstí nepřinese. Zde jsem sice viděla velkou "chudobu", na druhé straně ale i velké bohatství života v komunitě, ve spojení s Bohem a přírodou.

Brzy po nástupu na dvě vysoké školy jsem zjistila, že jsem přecenila své síly a nakonec vybrala Karlovu Univerzitu obor Sociální práce. Po roce v Praze mě to však opět táhlo do světa. Společně se spolužačkou jsme odjely do Portugalska, do univerzitního města Coimbra, kde jsem nakonec strávila celý rok. Tento rok, považuji pro mě za zlomový. Otevřel mi úplně nové obzory a vnímání světa. Uviděla jsem tu obrovskou různorodost lidí, kultur a možností a začala to milovat. Ten rok jsem ještě hodně cestovala Čína, Tibet, Maroko, Španělsko, Madeira. Všude bylo dobře. 

Pár měsíců po návratu z Portugalska jsem potkala Járu. Muže, se kterým jsme sice chodili do stejného ročníku na gymnáziu, měli jsme společné známe, ale museli jsme si počkat 10 let, abychom se mohli potkat v ten správný čas. V první večer setkání mi se svými kamarády troubil na nádvoří opočenského zámku fanfáru Tereziánská a od té doby jsme spolu. Už skoro 10 let. Po státnicích jsme společně odletěli na Nový Zéland, kde jsme s přestávkou strávili 15 měsíců a procestovali dalších pár zemí. Byla to velká škola života, která mi opět ukázala krásu a rozmanitost lidského bytí. Cestou ze Zéladnu jsme si dali pár týdnu v jihovýchodní Asii a já si v Thajsku udělala kurz thajských masáží. Byly to intenzivní 2 týdny, které mě navedly na cestu masérky. Měla jsem to obrovské štěstí, že byla off season a já měla pouze pro sebe hned dva lektory.  

Dva měsíce cestování v autě a kontakt téměř 24/7 nás neodradili v květnu roku 2017 jsme se vzali. A nebyli bychom to my, kdyby to byla klasická svatba. A tak to byl krásný hodinový obřad, venku u řeky, který uvedla moje drahá babička básní Thomas Moora a obřad pro nás vedl náš kamarád v pohanském duchu. Po svatbě jsme strávili rok prací. Já jako sociální pracovník pomáhala duševně nemocným v jedné neziskovce. Byla to dobrá zkušenost, ale brzy jsem zjistila, že to není úplně pro mě. Na jaře roku 2018 jsme si koupili velký pozemek s maringotkou v Rybníku, kde žijeme dodnes a každou zimu čelíme ponorkové nemoci z 16m2. Snad se naše bytová situace už brzy vyřeší. Vysíláme přání do Vesmíru.  

Největší a nejintenzivnější změnou v mém životě bylo narození dcery Andělky. Psal se leden 2020. Rodila jsem doma, do vířivky, sama. Dula dojela až po porodu a pomohla s porodem placenty. Tenhle okamžik mi dodal obrovskou sebedůvěru a vděčnost za inteligenci mého těla. Chytla jsem si vlastní dceru do vlastních rukou. Co je víc. Od té doby začala má transformace a hlavně přerod v ženu. Do té jsem byla více v mužské energii. Začala jsem se zajímat o sebe rozvoj, vědomé milování, mužsko - ženskou polaritu, vědomé vztahy, alternativní vzdělávání, tradiční čínskou medicínu, masáže miminek a další. Brzy po porodu se mi do života dostaly také ženské kruhy.

V září 2020 už to budou tři roky, co jsem se začala pravidelně setkávat se skupinou stejně naladěných žen v bezpečném a láskyplném kruhu. Dnes to jsou pro mě sestry, pomáhají mi v těžkých chvílích života a dodávají mi odvahu, nadhled a sílu, když už ztrácím víru. Kouzlo kruhu a bezpodmínečné přijetí v něm, mě natolik uchvátilo, že jsem měla potřebu a touhu šířit jej dál. V lednu 2023 jsem tedy začala vést i vlastní kruhy. Stále mě nepřestává udivovat, jak taková jednoduchá věc, jako "vědomé" scházení může měnit životy. Teď procházím ročním výcvikem The Circles School a těším se na další posuny v této oblasti.